The Difference Engine
Zmíněnou v nadpisu knížku už nějakou dobu čtu na mobilu a nemohu se odtrhnout… pokud vím, tak je to první steampunk vůbec. Přičemž sakra stylový, realistický, historicky propracovaný.
Česky asi bude Mašina zázraků, autoři William Gibson (např. Neuromancer) a Bruce Sterling (Schismatrix). Ti dva jsou sami o sobě dost krutí, dohromady pak jim není rovných (v tomto žánru).
V ději se kromě vymyšlených vyskytují i reálné historické postavy. Babbage, Byronovou, Disraeli, Shelley apod. pozná snad každý, avšak pro mě bylo překvapením, že Laurence Oliphant, jeden z klíčových charakterů vyprávění, opravdu existoval a opravdu měl ruku paralyzovanou po zranění katanou… A i Arinoriho Mori, co jedl toasty s džemem a všude následoval Oliphanta, najdete na wikipedii:)
Vlastně se tento román bez wikipedie číst ani nedá, neboť vám pak nedojde hodně narážek. A i tak velmi pochybuju, že mi došla aspoň polovina:) To je opravdu věc pro historiky…
Zkrátka a dobře, lidišky, čtěte pořádnou literaturu!)
P.S. A počítače na ozubených kolech, poháněné vodní párou prostě… vedou!!
Filed under: Books | 1 Comment
Tags: Gibson, knihy, literaturno, steampunk
Plamenomet
Lidi! Doprotonu, nebuďte tak nechápaví. Přestaňte mě nálepkovat jako neadekvátního zdeptaného maníka. Možná jsem maník, možná neadekvátní, ale zdeptaný nikoliv. Jelikož věřím v Singularitu a všeobecnou kyborgizaci, muhahaha.
Jo, sere mě škola, jo, mám problémy, jo, nešprtám se fyziku a matiku, i kdybych měla, jo, visí mi tady pdf úloh… To ale neznamená, že se ke mě budete chovat shovívavě! Nesnáším, když se někdo začne chovat shovívavě. Začíná mě totiž svědit plamenomet.
A nikomu svým zvrhlým blogem problémy nedělám! Ona ta absence komentářů asi bude onou křiklavou neadekvátností, ale doprotonu, jen se snažím někam říct to, kdo nikdo neposlouchá… Nelíbí se – nečtěte. Nepíšu to jen proto, abych si “vylila srdíčko” odporná fráze.Taky se vám vybavuje srdce, které někdo zmáčkne, a z něj fontánou vytryskne krev? Od toho mám zaheslovanou flešku. Snažím se občas nadhazovat problémy na rozmyšlenou. Sem tam si postěžuju, jelikož třeba DD mě s jakýmkoli stěžováním na školu posílá tam, kam slunce nesvítí. No a co? Jsou i horší blogy.
Vlastně jsem to tu po Bellině komentáři chtěla celé smazat, jelikož nechci ze sebe dělat šaška, exota, co “nenosí ponožky” (no dobrá, tohohle exota zná celý svět, byl to prima chlap, tož pravda). Těhlech věcí mám totiž pokrk. Ale potom mě napadlo, že to není zas tak špatný. Byly tu i zajímavé příspěvky. Občas. Zřídka.
No a co, že mám divnou filozofii. To je toho. Tady na lj byl jeden technosatanista s vlastním blogem. Jsem snad horší?)
Filed under: Other, System | 5 Comments
Tags: nasertivita
Město zaslíbených
Dočetlo se. Úžasné… Ten konec mi byl jasný, podvědomě, tak, že to slovy nevysvětlím… Až na hranici, na začátek světa dojdou jen ti nejbláznivější. Nic nemá smysl v té syté, zažrané společnosti, co se ve městě nakonec vyvinula, od hloupého diktátu pravidel Experimentu přes stejně krvavě-nesmyslnou revoluci. Nikdy nemělo. Lidi jsou svině. Já jsem svině. Můžu jen jít dál. Devět kruhů pekla – devět kruhů pochopení. Odraz v zrcadle… večer, tichý vzduch, děcké křiky v jednom šerém petrohradském dvoře. Znovu. A dál. Ti, co hledají – nezastavují se. Poznání pravdy je asimptotické, přibližuje se k objektivní pravdě nekonečně dlouho, avšak nikdy ji nedosáhne. Přece jen toto poznání tvoří jediný smysl života – právě proto, že je nevyčerpatelné. Všechny další smysly někde končí a nechají vás nakonec viset ve vakuu bez půdy pod nohama…
Nic kromě nekonečné cesty. Nic. Ni moc, ni láska, ni obecné blaho, ni vlastní svědomí. Cesta. Na začátek světa… a ještě dál.
Filed under: Filozofično | 3 Comments
Tags: ideál, literaturno, prostor, Strugačtí, svoboda
Navras
Všeobecně známá písnička JR. Není sice moje nejoblíbenější, ale patří k nejlépe poslouchatelným. Nepouštěla jsem si tento youtubovský odkaz celý kvůli pomalému internetu, takže prakticky nevím, co vás tám čeká:)) Ale snad je tam ta samá písnička, co u mě na ipodu, když se ze začátku tak tváří… Video-nevideo je poněkud křivé, ale lepší jsem nenašla.
Jak můžete vidět, roztomilí mimozemšťánci zmizeli a objevil se nám tu ryze šablonovitý design. Prostě mám chuť na něco strohého. Škoda, že se tu nedá upravovat css… veškerá růžová by letěla a byla nahrazena zelenou.
Cítím se poněkud unaveně, to ale furt… čtu teď Město zaslíbené, docela maso, člověk se nemůže odtrhnout…
K čertu školu, k čertu lidi, chci už konečně normálně žít. Mám sto chutí se nažrat piracetamu a sednout si číst nějakou publikaci o umělé inteligenci. V angličtině. S hromadou matiky. Nebo konečně vytáhnout feynmanku… ale k tomu všemu, to je ten háček, potřebuju piracetam. Protože počasí je mizerné, krevní tlak je kolem 90/60, ruce mrznou, jelikož se k nim nedostane krev, mozek mrzne z toho samého důvodu (je ještě ke všemu nahoře), člověk uvnitř cítí neustálé znepokojení, strach, tichou paniku, nemožnost logicky myslet. Taky se furt cítí jako debil před ostatními, kdo takovými problémy netrpí a totiž nechápe a odsuzuje hypotonika jako “přirozeného tupce”. Btw, tady Bella nedávno psala o diskriminaci… mě úplně stejně vytáčí, když někdo začne soudit lidi dle inteligence. Vždyť je to stejná fyziologická vlastnost jako, dejme tomu, fyzická síla. Mnoho lidí prostě neuzvedne metrák – neznamená to však, že jsou hodni odsouzení, že je možné do nich kopat, že je možné je přehlížet. Jakmile se ale to celé týká iq, vše se překrucuje ad absurdum. Ti, co uzvednou metrák odhrnují nos nad těmi, kdo to holt neumí. Prostě jsou pro ně nezajímaví. Jako když by se bohatí smáli chudým – a ne ti bohatí, co si vydělali prací, nýbrž ti, co bohatství zdědili – smáli chudým místo toho aby jim pomáhali a brali jako sobě rovné… Protože je to opravdu otázka štěstí – ti, co vyhráli v loterii, nevynaložili na to mnoho úsilí…
Když bychom přece měli nějak rozdělit lidi do kategorií, tak nejadekvátnější je svině/nesvině. Protože opravdové svině si nezaslouží lítosti. I celkem chytří bývají poměrně velká prasata. Zato průměrně inteligentní jsou často veskrze pozitivní, milí lidé. Když je ale svině průměrná, to se držte… Tento typ je hojně zastoupen na českých základkách. Takové namalované sexoblondýny. Uvřeštěné. Svině. S nimi se nedá dělat nic víc, než je zastřelit. Opravdu. Protože jsou nevyléčitelné… A k té Bellině diskriminaci: ona blbá ženská je opravdu mnohem horší než hloupej chlap. Protože blbá ženská je pomstychtivá a závistivá. A není vlastně ani tolik blbá jako zlá. Tady nejde o mentální schopnosti. Tady jde o omezenost a nekonečnou pýchu.
Asi vám to není příjemné, že tento blog se proměnil v takovou svéráznou zpovědnici, ale nic se nedá dělat. Píšu jen to, co si myslím… Dříve jsem se to snažila nějak filtrovat, ale teď už na to kašlu… Berte to tak, jak to je.
Filed under: Everyday | 9 Comments
Tags: hate school, juno reactor, nasertivita, Strugačtí, stěžování si/fňukání, vzpomínky
Hotaka
Sedím, pouštím si Hotaku na plný pecky a nevím, jak žít. Ve mnoha maličkostech je svět jakože proti mně. Třeba Bůh existuje. A mstí se, že to nepřijímám. Celé moje vidění světa je možná chyba, jako moje matematické výpočty, a přijdou lidé, chytřejší lidé, lepší lidé, co mě smetou se stolu s veškerými mými nadějemi, s veškerými názory, hloupými, nesprávnými, příjdou, vysmějí se mi nebo mě budou nenávidět, jak nenávidíte otravný hmyz.
Vzdám se? Smrt morální, stejně jako smrt fyzická je vždy možná. Je hloupost to zapírat. Někdo tam nahoře tlačí na mou hlavu, na tu osobnost, co psala tento blog i jiné, starší. Potřebuje, aby se nevystrkovala a nekvíkala proti. Společnost potřebuje. Evoluce potřebuje. Lidstvo potřebuje. Jen já nepotřebuju…
Jednou odejdu, až se k tomu naskytne možnost. Pryč. Do vakua.
Člověk potřebuje v životě nějakou naději. Něco krásného, co se možná stane. Tím způsobem já věřím v háplusáctví. Ne proto, že budu lepší. Ale že si budu moct dělat co chci, konečně, nehledě na biologii, řeč, zvyky, lidi…
Možná se to nevyplní. Nejspíš se to nevyplní. Ale pak není v životě žádné světlo.
Filed under: Everyday | 5 Comments
Tags: ironie osudu, nasertivita, totalitarismus světa
Je mi nějak blbě
ze školy, počasí a vůbec. Šest dní v týdnu se učíme. V neděli nás chtěl matikář zahnat na olympiádu, kterou jsem v minulém roce nevyřešila, tak ji nevyřeším ani teď. Takže nejdu. DD taky nechce. Sice se pak matikář smrtelně urazí, ale doprotonu, cítím se jak citrón přejetej náklaďákem. Stejně budu muset zítra k DD s těmi filmy. Ať už mám pokoj… Bolí mě čelo. A to jsem ani nebušila hlavou do zdi! Ke všemu, ve výtahu, když se vracelo ze školy, jsem se nemohla strefit prstem do tlačítka. A klíč byl zasunut do zámku taky až na třetí pokus…
Odemkla jsem, vymukoktala něco na pozdrav mamce, shodila boty a padla na postel. S tím, že nesmím usnout, jelikož bude ještě hůř, si přitáhnu ipod a poslouchám Juno Reactor. Jediné, co poslední dobou mohu poslouchat a co ve mě zanechává jakýs takýs zážitek… kromě klasické hudby. Zvláštní je, že trance hudba začala vyvolávat něco jako halucinace – představivost se rozeběhla a ve stavu poloviční dřímoty vyvstávaly obrazy, nijak nepodmíněné souvislým tokem myšlenek, vizuálně však naprosto reálné. Třeba plochá plátnoobrazovka, kterou vidím nejdřív zepředu a trochu zboku, pak projíždí před mýma očima tenkou hranou (nebo ji obcházím, jak se to vezme) a pozoruju zadní část. Na obrazovce je něco v teplých barvách, obličeje muže a ženy. Anebo potom stočený barevný hadr, jako když ho ždímáte, kde u něj při nepatrném úsilí mysli vidím každé vlákno…
Jinak, poslední dobou se mi zdají jakési zvrhlé matematické sny. Nemusí ryze sestávat z krychlí, jejich prolnutí, délek hran, ln a lg, ale vždycky nějaká část snu je tomu věnována. Přičemž to vše se opírá na nějaké velmi kosé výpočty, takže s opravdovou matematikou to má prd společného…
Po těchto alkoholicko-drogových zážitcích (přičemž nic z toho principiálně neužívám) jsem se poddala a vzala si jednu kapsli piracetamu. Vědomí se na pár hodin projasnilo, koukla jsem se na film o Coco Chanelové a vystřihla si konstrukt trojúhelníkové rovnostranné pyramidy z modrého papíru. Lepidlo nebylo, takže čeká na to, až se pořídí.
Teď se moje hnusná únava zase vrací. Přemýšlím o tom, že bych si dala druhou kapsličku, ale radši ne, jelikož to může mít ještě horší následky. Třeba absence spánku.
Lidi, nejspíš si udělám nějaký den volno. Když nebude matika. Prostě nepůjdu do školy. Jelikož tohle se už nedá vydržet… i když, hlavním podílem na tom není škola, nýbrž počasí. Nesnáším ho a ono mě. Je tím náklaďákem, co přejel citrón…
Filed under: Everyday | 5 Comments
Tags: hate school, hudba, juno reactor
Tak
a píšu první normální příspěvek. Byly tu ještě dva za sebou, které nevidíte, jelikož jsou divné a tudíž striktně soukromé. Nejdřív krize, potom ještě krize… nasrání na nejblížší okolí a následovně na celý svět:))
Náš matikář si nějak libuje ve vystavování naskenovaných domácích úkolů na fóru, což je sic ok, ale nemůžete pohodlně počítat (= vleže, na posteli), když jednotlivé úkoly opisujete z obrazovky… Jinak, zjistilo se, že onen matikář píše celkem obstojné básně a vystavuje je na netu.) DD nabídla, že bychom mu některé mohli zarecitovat na narozeniny… velmi promyšlený způsob sebevraždy:D
Začala jsem číst Summu technologiae. Zatím dobrý. Hlavně komentáře překladatele…
Předevčírem sněžilo. Pak to celé roztálo. Teď prší a je mlha a odporný vítr. Wasabi v tubě, co se prodává v Ránu (jako ráno, ne rána), je málem prošlé, takže zase život bez té zelené věcičky. Ach jo. To, co jsme kupovali v Praze, je jen obarvený křen, sladký:P A obyčejné jídlo mě začíná štvát čím dál tím víc, jelikož je celé nasládlé. Maso, brambory s masem, kuře, rýže, kečup, salám… Člověk to jí jen aby neumřel hlady. Ještě černý chleba by šel. A ulomský bílý – nevím, jak to dělaj, ale mohu se po něm utlouct. Hlavně po té kůrce nahoře… Z druhé strany, čisté řasy jsou taky odpornost. Myslím tamty zelenomodré, poloprůhledné. Chutnají jak zkažená ryba…
Na Devu je pár fotek z nedělního rána, když jsme byli na chatě. Námraza. Na kytkách i mrtvých mouchách… Noc před tím bylo nádherné počasí, minimum osvětlení (chata u lesa, sousedi spí. Ne jako ve městě), a mně právě došla baterka na foťáku. Doprotonu. Dosud nemám pořádnou fotku s hvězdičkama…
Filed under: Everyday | 5 Comments
Tags: Anochin, Lem, neurčitost
dark_doc & CYmanifold
Bolí mě v krku. Už pár dní. V pátek a v sobotu jsem na školu kašlala kvůli teplotě (ještě abych v takovýmto stavu psala matikářskou písemku, haha), teď už nemůžu. Plánovala jsem dneska jet k Šerému medikovi (nové přízvísko N.) s hdd a vyhodit jí na komp celého DW, ale odpadlo to, jelikož bez pastilek jsem nebyla s to ani pořádně mluvit…
Už před nějakou dobou se dočetl Schismatrix. Žůžo.) Byli tam zmínění Omáři, tedy objevil se tam jeden. Natrefila jsem pak na článek o nich na wikipedii, kde byla citáta z jiného Sterlingova díla. Ti chlapci-anarchisti-začlověkové se mi fakt líbíX) Teď se čte Rainbow’s End a paralelně povinná literatura. Vinge je takový optimistický spisovatel… Vždycky mám dojem, že píše roztomile, i když tam je třeba vesmírná katastrofa. A mimochodem, to on vymyslel pojem “technologická singularita”. Matematik jeden…
Inu, už je večer, a já potřebuju ještě pár věcí stihnout. Stejně už vám nic zajímavého teď neřeknu:)
Filed under: Everyday | 6 Comments
Tags: literaturno, popis dne
Dneska po podlaze v mým pokoji běhal pavouk. Tedy… roztomilé pavoučisko. Malé, opatrné, ochmýřené. Po rovných plochách se snažilo přeběhnout střemhlav, potom se pokusilo zalézt pod koberec. Na nastavený papír chvíli zaraženě zíralo, pak udělalo krok dozadu, otočilo se a upalovalo ostošest. Několikrát bylo tímto způsobem honěno, dokud nakonec z všeobecné popletenosti na papír nevlezlo. Bohužel ale nemělo dost rozumu, začalo přelézat přes hranu a znovu, v půli cesty ke dveřím a vyhození na chodbu, spadlo. Povedlo se mi ho zahnat do rohu a přikrýt zmíněným papírem, aby neuteklo, dokud hledám klíče od bytu. Nakonec byl tento vystrašený cizinec šťastně vyhoštěn na neutrální zónu – totiž na rohožku sousedům… Splachovat do záchodu mi ho bylo líto pro všeobecnou roztomilost.
Všimla jsem si, že mi dělá problém zabít třeba i hmyz – třeba jak včera R. probodl propiskou vosu. Bez nutnosti, jen pro zábavu. Je to příliš složitý systém na to, aby byl tímto způsobem narušen – jako kdybyste vzali šutr a rozmlátili s ním notebook, prostě proto, že jste se pohádali s manželkou a potřebujete se vymstít. Stejně tak nechápu lidi, kteří rozmlátí mobil, když jim do něj někdo vynadal… Je to něco jako nezodpovědnost. Když už máme mozek, můžeme ho začít třeba i používat. Pro nalezení méně destruktivních alternativ…
Z druhé strany, kdyby byl ten pavouk jedovatej, byl by zašlápnut na místě.)
Btw, dneska mě pobavila reakce některých politiků a lidišek z časopisů na rozhodnutí Obamy nestavit radar.) Prej: “Zrada! Vydávaj nás napospas zlýmu Rusku!!!” :D Lidi, nedělejte ze sebe šašky, proboha. Vždyť si pak celý svět bude při slově “ČR” kroutit ukazováčkem u spánku…
Trocha sentimentu: poslední dobou si čím dále tím jasněji uvědomuji svou “ideologickou” osamělost. Lidé, co mají aspoň rámcově podobné názory, jsou buď mrtví, nedosažitelní nebo střelení. Však posuďte sami – většina (ruských) háplusáků je fanaticky egoistická, většina tzv. “antisexuálů” jsou zakomplexovaní blázni. Přičemž se tyto dvě množiny nikterak neprotínají… Většina jejich i jiných slov se mi zdá kýčem, čímsi naprosto banálním. Svět je strašlivě špinavé a nevkusné místo… Hned si vzpomínám na slova z OL: neúnosná sprostota bytí. Ale v tomto okamžiku se tím nijak netrápím – snad proto, že jsem si včera pouštěla kousky Ghost in the Shell: Innocence a tudíž se ujistila, že aspoň někde existuje krása a jakás-takás čistá estetika (i když to anime je celkem drsné co se krve týče). Hlavně mě tam dostala ta hudba… a grafika.
Filed under: Everyday | 5 Comments
Tags: Mamoru Oshii, neurčitost, tvorečkové, umění
Dvacet sedm
V sobotu jsme jeli k strejdovi na chatu, kde má bratranec kvadracykl (jak slyším, tak píšu. Jinak je to ta motorka se čtyřmi koly, ještě se s tím pořádají závody v bahně…) Takže jsme vyrazili nejdřív po písečné cestě, přičemž zaprášili od hlavy k patě chudáka místní stařenku, co dupala pěšky do obchodu, a potom v opačném směru, do polí, kde námi byla vesele proložena nová cesta.
Možná to bylo tím větrem, ale dosud mě bolí v krku. Bratrance ve škole vidět není, slehl. Toť o škodě nekrytých vozidel…
Nějak nedokážu spojit do věty pár slov, takže to budete muset vydržet… Už nějakou dobu mě mučí otázka, zda vědomí má evoluční smysl. Bez vědomí totiž nemůžete cítit strach, bolest, štěstí – tak jako necítíte emoce jiného člověka. Totiž nemůžete něco chtít či nechtít – i když máte dostatečnou kapacitu mozku na provedení nutné analýzy.
Bolest. Zaměříme se na ní. Je vědomí nepříjemná, totiž se ji chce co nejdřív zbavit. Proto spustí proces analýzy, v průběhu kterého se vyjasní, jak to udělat. Třeba když máte v prstě třísku – vytáhnete ji. Z druhé strany, pokud se dotknete rozžhavené žehličky, ucuknete dřív, než jakoukoli bolest ucítíte. Nepodmíněné reflexy jsou rychlejší a často bývají komplexní (jako u ptáků). NA CO tedy je vědomí? Možná je spojeno s analyzačními schopnostmi, které podmiňují složitější chování, co vede k lepšímu uzpůsobení okolnímu světu. Kde je ale důkaz? Proč má bolest projít vědomím, než se sputí analýza (nebo vlastně analýza a pocit bolesti probíhají souběžně – bolí vás prst a zároveň máte nutkání třísku vytáhnout)? Nešlo by to propojit přímo? A to už nemluvím o tom, že vlastně většina analýzy probíhá podvědomě…
Odpověď je možná v podstatě vědomí – kterou sice neznáme, ale můžeme předpokládat, že je emergentní vzhledem ke všem úrovňům mysli (kauzálním doménám) zároveň (I.M.Havel, toť rámcově jeho nápad). Takže bolest, jako něco, čeho se musíme zbavit a spojená s ní analýza, zanechává stopu ve vědomí “zevnitř”, jako když se začne kymácet stolička bez jedné nohy. Ale v tomto ohledu se vědomí začíná jevit jako vedlejší efekt evoluce, nenutná mutace – jako schopnost některých larv přežívat nějakou dobu ve vakuu… Věc, která náhodou vznikne, a protože neškodí, tak zůstane.
Pomalu ale jistě se v tom začínám zamotávat…
P.S. koho zajímá název, nechť si vzpomene, kolik bude třikrát devět – aneb dnešní datum.
Filed under: Everyday, Help me! | 4 Comments
Tags: otázka, vědomí
OMG
Děs. Přijdu dnes ráno ke třídě a Ivan na mě vybafne, že bude písemka z fyziky, co si prý pamatujeme z minulého roku. No dobře, myslím si, přežiju to, zvlášť když mám základní vzorce na mobilu. První dvouhodinovku byla matika. A ten chlap nám taky dal písemku, přičemž nehorázně těžkou – u pár věcí nemám ani ponětí, jak se to má vůbec řešit. Příklady ze státní maturity. O druhém dni školy, kdy si nikdo nic nepamatuje. A ke všemu, N., matematický génius, se kterou jsme se domluvily sedět (pokud nás nepřesadí…), přišla o pár minut později a tak si musela sednout dozadu, kde se od ní holt opsat nedalo… Ale těší mě, že A. řekl, že možná nebude dávat pětky.
Fyzika oproti tomu byla celkem v pohodě.
Z literatury nám zadali nehorázný objem dat na přečtení. Většinu z toho jsem našla doma, ostatní se bude muset tahat z netu…
Už vám nemám co víc povědět. A promiňte mi ten pomotaný slovosled X)
Filed under: Everyday | 3 Comments
Tags: fyzika, hate school, matika
school dupá
Školička se blíží…
Strašidelné, co? Ale jsem ráda, že nemusím do té školy, kde jsem byla v osmičce a na začátku desítky. Blé. Přestože jsme byli nominálně matematická třída, nehorázně nás mučili na dějepisu, literatuře a zemáku. Nikoliv na fyzice či matice. Takže to vlastně bylo plýtvání energií na mechanické zapamatovávání nic neříkajících slov… a ke všemu, měli jsme odpornou nafoukanou třídní, fašistku největší.
Na této škole je to taky občas docela záhul, ale aspoň je sranda. Protože se někteří občas domluví a přinesou si, například, bílé helmy, jež si nasadí o vyučováníX) Nebo brejle na sváření a respirátor… A taky je tu celkem vyvinutá technika opisování.) Se divím, že dosud nepoužíváme telepatii…
Hm… pomalu čtu UI, zatím první kapitolu (asi nejzajímavější ze všech:)). Přemýšlím, že bych se měla jít učit matiku. Ale klasická lenost to škrtá…
Poslední dobou mám problémy se spánkem (či jeho absencí). To bude asi blížící se školičkou.)
Mimochodem! Koupili jsme netbook, Acer Aspire One (D250, estli to někoho zajímá). Je to malé, modré a roztomilé. Ke všemu, podle všeho má stejnou výkonnost jako můj stařičký Sim, jen malý displej a prťavou klávesnici…
Toť vše, co vás může zajímat;)
Filed under: Everyday | Leave a Comment
Tags: hate school, nervozita, neurčitost
Nedávno napsané
Ticho zimy. Bílá spoušť -
sněhem ochrnutý prostor.
V topologických vírech
tance jinovatky, sněhu,
fraktálního kontinua -
hlubina.
Neoblomná
Pravdivá.
Já jdu. Jdu dál – tak nesnadné,
snad nenarazím na hranici – konec,
omezení kompilace,
nemožnou, kosou realitu.
Byl jsem. Stopy zameteny.
Schovány ve věčnosti,
zasypány tekutým ledem,
co po křivých labyrintech
padá k zemi – spojnice
mraků a sněhu.
Tichý večer – vánice,
mrtvé město – Vánoce,
neon řeže zrak.
A konečná pravda
nevydává zvuku.
Filed under: Básně | Leave a Comment
Tags: hlubina, literaturno, zima
Z nebe nic nepadá
Už neumím kreslit. Lenost se projevuje. Ale včera jsem se pokusila konceptuálně zobrazit Palla Lahtiho a Snížka na jednom obrázku. Zatím to je jen v tužce, nevím, jak to mám vybarvovat a zda-li vůbec. Mimochodem, bude se to nejspíš jmenovat “Chaos a zima”, slova, jež vystihují ony dvě postavy… Pak jsem udělala lineart Trurla (jistou dobu si pohrávám s myšlenkou, že bych zkusila komiks podle Kyberiády, ale pochybuju, že se mi to povede) – takového divného chlápka s vlasy z optického vlákna a obrovským železným šroubovým klíčem…
Před pár dny jsem dočetla publikaci o AI od jednoho fanouška Star Treku (nebojte se, byla to více méně seriózní knížka). Zajímavé:) Plánuju se pustit do UI3 , zatím je ale zahrabaná někde na dně kufru. Musí se počkat, než budem vybalovat o dvě časová pásma dále na východě… Včera konečně dorazila trička z itrika, jedno z nich má na sobě velkej nápis “supports AI”. Nejdřív jsem chtěla něco na typ “Singularity is near”, ale vzhledem k tomu, že mě zajímá jen ta jediná složka singularity, výsledný výrok je pravdivější.
Už je větší část prázdnin pryč, a ještě nemám přečtené nic z povinné četby. Minulý školní rok jsem to nějak zmákla bez otevírání tlustších románů, ale nechci ten stres zažít znovu… Takže aspoň Živaga musím přežvýkat. Nějak. I když mě ty mezilidsko-vztahově-historické eposy zvlášť nevzrušují.
Slovně degraduju, vidíte? Prázdninová senilita. Dříve se to projevovalo nemožností sečíst sedm a osm, teď zase omezením slovníku. Nesmím tak dlouho spát.
Filed under: Everyday | 4 Comments
Tags: kreslení, Kyberiáda, Pohraničí, umělá inteligence
Lol
I am the very model of a singularitarian
*smíchy leží pod stolem* Aneb veselý háplusák na youtube:)))
Filed under: Must see | 6 Comments
Tags: transhumanismus, vtipy
Pět tisíc tun světla
Název jedné strašně hloupé písničky od jedné strašně hloupé skupiny. Ale něčím mě to zachytilo – myslím ten název, ne skladbu (to je moc silné slovo) samotnou.
Poslouchám Juno Reactor – mnohem líp by sice zněl na kvalitnějších zařízeních, ale holt Sim 3D neumí (když má jen dva repráky). Nějak mě to táhne do depky. Nic nezajímá, všichni štvou. Nedávno jsem si stáhla pár písniček od Complex Numbers – mají dost zajímavé texty (háplusácky scifoidní), což se nedá říct o hudbě a zpěvu – poměrně “popových”. Ale slova jsou úžasná.
Ve vysokých ocelových mracích
září stopa strašlivé věčnosti,
je v každém zrnku pozemského písku
a ve svitu dalekých komet.
Škola se pomalu ale jistě blíží. No fuj. A já se stále flákám, i když teď jsem si už na to zvykla a nehryže mě tolik svědomí. I když by sakra mělo…
Filed under: Everyday | 3 Comments
Tags: hudba
Což…
Cítím se mizerně. Je mi všechno jedno, nic nechápu, veškerá informace jde skrze uši jedním směrem. Ven. Stimulátor (takový vitamínový komplex s kofeinem a guaranou) nedává nic, než jen chvilkové zrychlení reakcí. Bolí mě hlava. Asi vedlejší účinek Telfastu, toť věc na alergii. A ke všemu, dochází mi ta jediná krabička, co jsme v pomatení vzali. A tady se nic takového neprodává. A i když, je to na předpis. Doprotonu, doprotonu, doprotonu!!!
Aktuálně se bavím čtením háplusáckého fóra. Velmi poučitelné. I když se tam občas objeví neadekvátní maník (jako ten chlap, co říkal, že nosí růžovou sukni), většinou tam jsou normální lidé (jen že háplusáci). Jeden z nich se někde chlubil výsledky z vlastní biologické laboratoře:) Vlastně je to tam lepší, než na dxdy. Adekvátnější. A nikdo nevykřikuje, že relativistické zkrácení je způsobeno silami…
Tennant je krutej. Vesele pokračujeme v sledování Doctor Who. Nevím, čím to je, ale když se hlavní postava usmívá, tak automaticky dostanu záchvat smíchu. On se neusmívá – on se zubí. A chová jako naprosto čirej šílenecX)) A taky má většinou účes jako já po ránu… Mnozí asi nesouhlasí, ale mně připadá jako zatím nejlepší Doktor. Holt nemám ráda vážné ksichtyX)) Btw, v samotném seriálu se dost navážejí do háplusáků (cybermen, Lazarus). Zvláštní, že nepiští, asi to zatím neviděli, když nesnesou i Dvousetletého člověka (prej že smrt je příznak lidskosti – to jim vadí). Konkrétněji se nelíbí paní Prideové, ale možná že ostatní nejsou téhož názoru.
Btw, nedávno mě pokousala labuť na Vltavě. Chtěla nejspíš sníst ten rohlík i s prsty – prevít jeden:)
Mimochodem, chlubila jsem se, že mám černé kecky se stříbrným potiskem elektrických obvodů? A kalhoty z latexu?:)) Cyberpunk is not dead, really.
Filed under: Everyday | 10 Comments
Tags: cyberpunk, Doctor Who, transhumanismus
-
neW commentS
Algernon na The Difference Engine Algernon na Plamenomet Nuiko Nori na Plamenomet minE
Nedávné vstupy
Kategorie
- Básně (4)
- Books (1)
- Everyday (41)
- Extraordinary (8)
- Filozofično (5)
- Help me! (4)
- Must see (5)
- Other (7)
- Překlady (1)
- System (3)
- Uncategorized (2)
